Co se mytického podhoubí týče, pak je Beroun typickým starobylým městečkem, kde se to nadpřirozenými bytostmi jen hemží. Uvnitř hradeb potkáte s největší pravděpodobností skřítka Klepáčka, ohnivého Behu nebo hned několik bílých paní, případně zástupy povražděných mnichů. Jakmile si vyjdete ven za hranice města, už je to tu samý vodník, divoké lesní žínky a vládce místního polesí, ohnivý muž Dyma nebo brdský vládce Fabián. Zkrátka, srdce všech milovníků nadpřirozena a tajemných příběhů jistě zaplesají. Povězme si tedy alespoň ty nejznámější historky.

 

O založení Berouna

Legendy praví, že město u významného brodu přes řeku Mži založil a po sobě i pojmenoval Slavoš, manžel bájné kněžny Tety, a tím tedy švagr slavné kněžny Libuše. Z hradiště své manželky na Tetíně to měl ostatně, co by kamenem dohodil. Ze Slavošova ale obyvatele záhy vyhnaly nemoci a živelné pohromy, takže v troskách už se ukrývala toliko divá zvěř a krvelační lapkové. Ježto druze jmenovaní obírali nebohé pocestné o celý majetek, začalo se místu přezdívat hrozný „beroun“! A jak se dostal do městského znaku medvěd? To bylo tak – do zpustošeného města kdysi zavítal udatný rek, Tomák se jmenoval. A kdo se na něj vyřítil z trosek městské brány? Kdo jiný než obrovský a pěkně naštvaný medvěd! Náš hrdina ovšem nemeškal, zvíře zneškodnil, loupežníky vyhnal a město znovu obnovil. A na památku těchto událostí si dal huňáče do svého znaku, který náleží Berounu dodnes.

 

O Klepáčkovi

Na nejslavnější berounské strašidlo byste narazili zřejmě nejčastěji v budově radnice na Husově náměstí. Svou přítomnost ohlašuje ťukáním a klepáním tehdy, děje-li se nějaká křivda nebo nepravost. Ze všeho nejvíc ho rozčilují intriky, nespravedlivá rozhodnutí, finanční machinace a podvody. Nejčastěji na sebe bere podobu skřítka s kladívkem, ale mnohým se už zjevil také v podobě zamračeného chlupatého obra nebo přízraku bezhlavého muže. A kde jsme v Berouně k takové zvláštní bytosti přišli? Traduje se, že se jedná o ducha poctivého berounského purkmistra, který odmítl cizím vojákům vyzradit a vydat městský poklad. Ti ho na oplátku umučili k smrti. Poklad se už nikdy na božím světle neobjevil a purkmistr v podobě Klepáčka jej dodnes bedlivě střeží. Dohlíží ponejvíce na jednání a konání městské samosprávy, ale častým hostem býval od nepaměti také v pivovaru, kde dohlížel na pracovitost a bohabojnost místních sladovníků a dělníků.

Ohnivý Beha

Děsivý přízrak muže, který se Berounem zběsile prohání v hořícím kočáře a planoucí oře pohání bičem v podobě blesku, by asi nikdo jen tak potkat nechtěl. Už jen proto, že jeho zjevení znamená neblahou předzvěst blížícího se požáru. Pověst vypráví, že rychtář Beha odsoudil kdysi nespravedlivě k smrti nevinného mladíka. Když svůj omyl prohlédl, v zoufalství se oběsil. Od té doby činí čas od času projížďky se svým pekelným povozem od kostela sv. Jakuba k Plzeňce, kde bývalo městské popraviště. Ve skutečnosti však měšťan Beha, vlastním jménem Mates Rudolf, nikdy rychtářem nebyl. Náležel k řeznickému cechu počátkem 18. století. Po ničivém požáru přišel o rozum a oběsil se. Tím nejspíš vznikla i legenda o jeho ohnivé podobě.

 

O založení kostela

Kníže Václav za časů svého jinošství trávil, stejně jako i nejedno dnešní dítko, mnoho času u své hodné babičky. Jmenovala se Ludmila, a než si svou mučednickou smrtí vysloužila svatořečení, sídlila na staroslavném Tetíně čnícím vysoko nad řekou Mží (dnešní Berounkou). Cestou domů do Prahy mladého knížete často nemile zaskočila velká voda. Na druhý břeh se dostat nedalo. Naštěstí se mladíka vždy ujal chudý rybář, který jej ve své chýši poblíž brodu vždy hostil až do chvíle, než voda opadla. Když se po mnoha letech rozšířila zpráva o násilném skonu milovaného knížete, starý rybář se velmi zarmoutil. Rozhodl se, že na Václavovu památku vystaví kapli a tam bude knížete uctívat jako světce. V noci se mu ovšem Václav osobně zjevil ve snu a nabídl mu alternativu – muže v poutnickém oděvu, jehož označil za ochránce rybářů, pastýřů a lidí na cestách. Rybář běžel ráno hned za tepla za tetínským knězem a svůj podivný sen mu vylíčil. Ten ve vyprávění ihned rozpoznal postavu svatého Jakuba, a tak malá kaple, která se později proměnila v honosný kostel, získala svého patrona.

 

Přízraky Na klášteře

Co se nadpřirozených jevů a zjevů týče, v ulici Na klášteře a blízkém okolí se to jimi jen hemží. V těchto místech poblíž městské brány totiž stával bohatý dominikánský klášter, který vyplenili a do základů vypálili husité v roce 1421. Místo bylo později opět zastavěno obytnými domky s dílnami a krámky, ale povraždění mniši se ze svého původního domova vystěhovat nehodlali. Zejména v období velkých církevních svátků zde bývá rušno – přízraky kněžích a ministrantů se procházejí po hradbách, někdy je doprovází dokonce velký pes s ohnivýma očima. Ozývá se zpěv chorálů i tóny varhan. A duch dominikánského převora se prý o velkých svátcích modlívá přímo v kostele sv. Jakuba!

 

Bílá paní z Jenštejnského domu

Nejhonosnějším domem na náměstí, za jehož zdobným renesančním průčelím sídlí Muzeum českého krasu, bloudívá smutná bílá paní a chřestí svazkem klíčů. Její pohnutý osud zapříčinila tragická událost, která se v domě přihodila před dávnými časy. Bohatou paní domácí v oněch časech poděsila věštba potulné vědmy, že její malá dítka se do roka utopí. Od té chvíle své potomky úzkostlivě střežila a k žádné vodě se nesměli přiblížit ani na dohled. Konečně nastal večer, kdy měla krutá věštba skončit. Byl to zrovna poslední den v roce, a tak se v Jenštejnském domě konala velkolepá hostina. Služebná sotva stíhala nosit na stůl, a když běžela do sklepa pro pivo, ve všeobecném zmatku si nevšimla, že jí za zády proklouzly také děti. Služebná ve sklepě zhasla a pečlivě zamkla, jak měla nakázáno. Děti volaly úpěnlivě o pomoc, ale nikdo je nezaslechl, a jak tápaly ve tmě, přepadly přes nízké roubení do hluboké studny. Krutá věštba se tedy naplnila a nebohá služka skončila pro svou nedbalost na popravišti. Její duch musí s klíči od sklepa bloudit chodbami domu navždy.